Původním sídlem majitelů líšeňského panství byla tvrz z počátku 17. století. Ve 20. letech 18. století nechal tvrz přestavět na zámek v barokním slohu tehdejší majitel Líšně Jan Kryštof z Freynfelsu. Projekt přestavby vypracoval pravděpodobně vídeňský stavitel Christian Alexander Odelt. Roku 1727 Jan Kryštof k zámku přistavěl kapli Panny Marie, která je vyzdobena rokokovými malbami. Sochařskou výzdobu zámku a parku zhotovil Antonín Schweigl. Roku 1819 zámek a panství zdědil rod Belcrediů, kteří zámek nechali upravit v klasicistním stylu. V důsledku politických změn byl zámek v roce 1949 vyvlastněn. Nábytek, zámecká knihovna a umělecké předměty byly odvezeny a zámek byl nešetrně a neodborně přebudován pro potřeby tehdejších institucí. Bezohledným užíváním zámku a hospodářských budov došlo k jejich obrovské devastaci. Zámek se opět vrátil do rukou rodiny Belcredi až po roce 1989 na základě restitučních zákonů.

Zámek před rokem 1714

Rodina Belcredi (celé jméno Belcredo Montalto Pavesse di Castelo) má svůj původ v italské Lombardii, kde se jejich jméno objevuje mezi významnými patricijskými rodinami již v roce 1226. Jejich příchod na Moravu je spjat se jménem Antonia Belcrediho (1744 - 1812), který bojoval v bitvě u Kolína roku 1766. Po zranění se díky svému příteli Janu Hubertu z Freyenfelsu, který sloužil u stejného regimentu, léčil na zámku v Líšni u rodiny Freyenfelsů. V Líšni Antonio zůstal až do roku 1769, kdy se oženil se sedmnáctiletou sestrou Jana Huberta Marií Theodorou z Freyenfelsu. Roku 1819 vymírá po meči rod Freyenfelsů a líšeňské panství přechází na syna Marie Theodory a Antonia Belcrediho - Eduarda Belcrediho (1786 - 1838). Poprvé tak dochází ke spojení panství líšeňského a jimramovského, které od této doby rod Belcredi vlastnil až do roku 1948.

Za druhé světové války Belcrediové slíbili věrnost ČSR v „Prohlášení české šlechty prezidentu Benešovi“ z roku 1939. Proto byla na jejich majetek za německé okupace uvalena nucená správa a hospodářství tak bylo značně zničeno. Po ukončení války v roce 1945 se vrátil majetek opět do rukou rodiny Belcredi. Vedení dobře se rozvíjejícího hospodářství v Líšni se ujímá Ludvík Hugo Belcredi (1921-1981).

Po komunistickém převratu byl ale v roce 1949 Ludvík Belcredi zatčen a bez soudu strávil dva roky nucených prací za „nezapojení se do socialistické výstavby“ v internačním táboře. Po svém propuštění se Ludvík Belcredi jako částečný invalida živil navzdory svému vzdělání a jazykovým znalostem jako vrátný, skladník nebo jako průvodčí v brněnských tramvajích.

Všichni sourozenci Ludvíka Belcrediho odešli do zahraničí a většina rodu je roztroušena po světě. Richard Mořic Belcredi (1926 - 2015) se usadil v Německu, kde se stal pracovníkem Svobodné Evropy a jedním z představitelů československé politické emigrace. Po revoluci 1989 se vrátil do vlasti a pracoval jako velvyslanec ve Švýcarsku. Hugo Ludvík (1923 - 2012) odešel do Austrálie, nicméně později se každoročně se svojí ženou vracel na zámek v Jimramově. Marie Terezie (1922 - 1978) se provdala do Francie za knížete Jana Lobkowitze. Nejmladší Egbert (*1938) zůstal v Rakousku. Po roce 1989 byl rodu Belcredi v rámci restitucí zabavený majetek navrácen. Většina majetku byla bohužel v havarijním stavu. V současné době spravují majetky v Líšni a Jimramově rodiny Karla a Ludvíka Belcredi.